(Lucie Bílá)
Eponine:
Já
samotářka samotná
jdu
noci vstříc a šeru koutů.
A
otěž sejmu představám
a
pochytám je do kornoutů.
A
náhle aniž vím,
už
mi nic nechybí,
jsem
s ním.
Já
samotářka najednou
se
samotou se vypořádám.
On
vlastně vůbec netuší,
že
potají mu z ruky hádám.
Co
má se mu kdy stát
a
co můj nejdražší má rád.
Má
tak rád,
když
s úsměvem ho vítám,
když
jdem tmou
a
nábřeží už dřímá.
Je
nesvůj,
když
den mě neobjímá.
A
jeho drobných něžností
se
sotva dopočítám.
Když
pak mží,
tak
on mě pláštěm chrání,
zmokne
sám,
když
přenáší mě louží.
Jen
se dotknem a vím,
jak
po mě touží.
Snad
nosil by mě na rukou
v
tom dešti do svítání.
Tohle
já si jen tak nalhávám,
sama
mluvím se sebou i tentokrát.
Beznaděj,
jen sebeklam, to znám.
Jenže
já věřím v slůvko snad.
Když
svítá a mlha zvolna stoupá,
pryč
je déšť a s ním i on se ztrácí.
Dům
z karet se rozpadá a kácí,
zas
na světě jsi samotná,
co
naděláš ty hloupá.
Sen
končí, proč já se koncům bráním?
Příběh
můj je přeludem, jen zdáním.
Co
na tom, jdi samotářko za ním
s
tou věčnou touhou po něčem,
co
nemůže ti dát.
Má
lásko, má lásko, má lásko,
proč
jinou máš tak rád?